Rozhovor s historičkou Kateřinou Královou

S vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Kateřinou Královou o možnostech uplatnění absolventů, její připravované knize o přeživších holocaust a rozmanitosti akademické práce.

Když se dívám na přehled Vašich publikací a projektů, vidím, že je spojuje téma zájmu o období po nějakém konfliktu. Co Vás k této problematice přivedlo?

Už na střední mě fascinovalo, jakým způsobem jsme se učili dějiny. Byla zde nějaká krvavá událost – řekněme válka – ta nějak probíhala a dříve či později skončila. A poté nastalo více méně krásné období míru, které se po čase zvrhlo do dalšího konfliktu.  A právě ten konec konfliktu s tou krásnou budoucností plnou míru, mi vždycky vrtal hlavou. Tak nějak jsem se ptala sama sebe, jak je možné po období takových násilnosti a represí najednou říct: „Válka je za námi a odteď pohoda“.

Co tedy konkrétně zkoumáte?

Zajímá mě, jakým způsobem se lidé vyrovnávají s následky ozbrojeného konfliktu s celospolečenským dopadem. Jde mi tedy o téma postkonfliktu a jeho vývoj v čase. V průběhu ozbrojeného konfliktu žije většina lidí přítomností. Zajímá je především, jak to celé přežít, nejen osobně, ale často s rodinou a dětmi. Teprve když konflikt skončí, bilancují, sčítají škody, čekají, až se jejich blízcí vrátí a jestli vůbec. Nastává spousta situací: mohou si třeba myslet, že budou z popela rekonstruovat to, co zbylo v jejich zemi a najednou zjistí, že to nejde, a tak se rozhodnou odejít jinam. Nebo se naopak rozhodnou, že se po konfliktu už nikdy nevrátí domů. A to je spojeno s otázkou postkonfliktní migrace, rekonstrukce, identity, traumatu atd. Ale nenechte se zmást, současné konflikty mě zajímají pouze jako angažovaného občana. Jsem historička, a proto se akademicky problémy zabývám pouze v čase minulém.

V současnosti píšete další knihu, o čem bude?

Věnuje se přeživším holokaust a trajektoriím jejich návratu. Na tématu pracuji skoro dvanáct let a v současné době knihu finalizuji. Je to pro mě velká výzva – bude se jednat o cizojazyčný text, který je určen kromě akademiků i širší veřejnosti.

Jakým způsobem kniha vznikala?

Prvně jsem o jejím vzniku začala uvažovat u jednoho z mých projektů. Při Matematicko-fyzikální fakultě UK je velice dobře fungující pobočka Visual History Archive. Obsahuje přes padesát tisíc nahrávek svědectví o holocaustu z bezmála šedesáti zemí. Problémem byla rozmanitost jazyků těchto svědectví. Ovšem být na Institutu mezinárodních studií je skvělé právě v tom, že ve výuce klademe velký důraz na aktivní jazykovou vybavenost. Měla jsem tak k dispozici kohortu mladých úžasných lidí, z nichž každý uměl jazyk přinejmenším jedné konkrétní země – rumunsky, maďarsky, polsky atd. Takto jsme měli pokrytou jihovýchodní a středovýchodní Evropu a Němci okupovanou část Sovětského svazu. Pokud vím, jde o jediný projekt ve Visual History Archive, který byl takto koncipován, protože nikde jinde neměli k dispozici lidi, kteří by ovládali tak rozmanité spektrum jazyků.

Vidím, že důraz na znalost jazyků je opravdu veliký.

Ano, absolventi magisterského studia u nás mají aktivní znalost čtyř jazyků. Na prvním místě klademe důraz na znalost angličtiny – je to jazyk, bez kterého se při studiu neobejdou, většina společenskovědních zdrojů je v angličtině. Jako druhý si studenti volí další jazyk, kterým se komunikuje v oblasti vědy. V případě naší katedry je to především francouzština, němčina a samozřejmě ruština. A pak si studenti volí regionální jazyky dle svého zaměření. Je zajímavé vidět, že když umíte první tři jazyky, ty další se vám učí mnohem jednodušeji. Naši absolventi tak často končí se znalostí klidně i sedmi jazyků.

Do jakých zemí vaši studenti v rámci studia nejčastěji vyjíždějí?

Studenti u nás mají v rámci Erasmu neuvěřitelně širokou škálu výjezdů. Kromě klasického Erasmu orientovaného především na EU mohou díky programům mobility a na základě bilaterálních vztahů vyjíždět na území Balkánu, do postsovětského prostoru atd. Motivujeme studenty, aby odjeli do země, která je centrem jejich akademického zájmu. Sama znalost jazyka nestačí. Naší prioritou je, aby se studenti seznámili s kulturou, dějinami a společností konkrétní země a byli schopni s těmito poznatky dále pracovat. Když studenti odjedou do regionu, jsou typicky v kontaktu s akademiky, kteří daný region znají a jsou jim schopni pomoci seznámit se s tamním akademickým prostředím, poradit jim metodologicky, nebo prostě říct, co a jak.

Studenti získají v jiné zemi i trochu jiný pohled na různá témata, je to tak?

To je pravda. Snažíme se, aby získali nejen praktickou zkušenost v nějakém regionu, ale také odlišný akademický pohled. Studenti mohou v rámci studia odjet například na německou univerzitu do Berlína, Mnichova, Řezna nebo do Británie na UCL – to jsou pro nás akademicky významné univerzity mimo zkoumaný region, které se také zaměřují na východní Evropu a Balkán. Pak je teprve akademická zkušenost celistvá. Ryze akademický pohled vám neumožní získat zkušenost v regionu v terénu a naopak, když jste v nějaké zemi, která je předmětem vašeho odborného zájmu, stává se dost často, že ji máte jako svou srdeční záležitost. A právě aby se člověk oprostil od vlastních dojmů, je dobré mít i pohled odjinud, kde se daný region zkoumá.

Kam nejčastěji míří vaši absolventi do praxe?

Mám pro to takové označení, kterému říkám „tři áčka“: analytik, aktivista, akademik. Analytik či analytička může znamenat všechno možné – od zaměstnanců velkých korporací, kteří mají špičkovou znalost konkrétního regionu, přes zaměstnance ministerstev nebo mezinárodních organizací až po zaměstnance ambasád, kteří jsou opět schopni díky znalosti regionů perfektně analyzovat tamní dění.

Hodně studentů to táhne do neziskového sektoru. Jejich zkušenost z námi zkoumaných regionů jim pomáhá orientovat se v krizových oblastech a pracovat se znevýhodněnými skupinami.  Mají k tomu potřebný všeobecný přehled jak v právní, tak i v sociální a hospodářské rovině.

A nakonec se část studentů rozhodně pokračovat v doktorském studiu, což ale ještě automaticky neznamená akademickou dráhu. Mohou být badateli v muzeích, galeriích, archivech, nebo zakládají think tanky apod. Nesplňuje to tedy stereotypní představu akademika zavřeného v kabinetu. Což mimochodem u nás na institutu opravdu nejsme (smích).

Možnosti uplatnění absolventů jsou u vás opravdu rozmanité. Co byste zmínila, kromě znalosti jazyků, že vaši absolventi uplatní napříč všemi těmito oblastmi působení?

Myslím, že je to obecná schopnost kriticky přistupovat k informačním zdrojům. Třeba když zkoumáte korespondenci, která byla odeslána z lágru, například z Osvětimi, musíte ji interpretovat skrze vědomí toho, že byla napsána pod vlivem cenzury. Následně ji porovnáte s informacemi o skutečném fungování daného koncentračního tábora. Znáte tedy informace z dobových zpráv o té které instituci a pak vidíte dopisy, v nichž vězni píšou, jak se mají skvěle, protože nechtějí vyděsit ostatní příbuzné nebo prostě nesmějí psát negativně. A přesto se jim daří do těch vzkazů zakódovat varování, které ale možná pochopíte až právě vy.

Vybavuje se mi typické zmiňování pozdravů od příbuzných, o nichž rodina mimo lágr věděla, že jsou již po smrti.

Ano, je spousta memoárů, které zmiňují, jak od deportovaných přicházely dopisy příbuzným obsahující pozdravy od babičky, která byla dávno po smrti. Nikomu z nich to ale nedošlo, protože rozsah vraždění v exterminačních táborech si prostě v té době nedokázal nikdo představit. Pořád je nutné mít na paměti, že my v současnosti vycházíme ze znalostí a zkušeností, které máme teď, ale které tehdy nikdo neměl. O dějinných událostech se proto musí vždy uvažovat s vědomím toho, jaké informace měli lidé dané době k dispozici. A to platí i pro současnost.

Řekla byste, že se historie opakuje?

Historie se samozřejmě neopakuje, to je velký mýtus. Ale obsahuje hodně věcí, ze kterých se můžeme mnohé naučit a které je dobré dávat si do souvislostí a vidět, co už vlastně bylo uděláno. Myslím, že díky tomu, jak je současnost velice rychlá, o to rychleji také zapomínáme.

Co bychom měli dělat pro to, abychom se v tomto světě neztratili?

Přehledu v současném světě určitě pomáhají média. Ale rozhodně není už dobře možné vystačit si se sledováním pouze těch tuzemských. Musíme mít přehled, co se o nějaké problematice říká v dalších zemích a kriticky to reflektovat. Už jenom když si přečtete stručný přehled zpráv z pár evropských států, získáte na určitou problematiku dost odlišný pohled.

Z vašeho vyprávění vidím velké nadšení pro vše, čím se zabýváte. Co vám nejvíce akademická dráha dává?

Akademická práce mě naplňuje hned v několika rovinách. Nejedná se jen o studium někde v archivu. Má práce je spojena s organizací a managementem, navazováním nových kontaktů, neustálou výměnou zkušeností se studenty a kolegy atd. Když jsem se v 19 letech rozhodla pro studium teritoriálních studií, má rodina, podobně jako mnoho rodin našich studentů, musela vysvětlovat svému okolí, k čemu mi to všechno bude, aniž by si byla jistá odpovědí. A já dneska vidím, že znalosti a dovednosti, které mám a které předáváme našim studentům, jsou použitelné v neuvěřitelně pestré škále oblastí. Jsem šťastná, že u toho mohu být a mohu být podobně nápomocna studentům, kteří se rozhodnou u nás studovat.

Děkuji vám za rozhovor.

Rozhovor vedl Jakub Říman, tiskový mluvčí FSV UK