Rozhovory s osobnostmi FSV: Dino Numerato

Fotbaloví fanoušci jsou i politickými hráči, říká odborník na sociologii sportu Dino Numerato

S vedoucím katedry sociologie Institutu sociologických studií FSV Dinem Numeratem o sociologii sportu, jeho nové knize a současném dění na katedře sociologie.

Dino Numerato

Jste odborníkem na sociologii sportu. Trochu mi to připadá jako splněný sen někoho, kdo sport dělá ve volném čase a chce se mu věnovat i v práci a nejlépe na akademické půdě.

Tak to úplně nebylo. Sport jsem měl vždycky rád, ale upřímně – nedovedl jsem si představit, že bych ho mohl někdy studovat. Jistě to znáte – jakmile začne člověk studovat něco, co má do té doby jako koníčka, trochu se mu to odcizí a ztratí k tomu neproblematický vztah (smích).

Co Vás tedy přimělo se nakonec této oblasti věnovat?

Vlastně náhoda. Po doktorátu jsem nalezl práci na Univerzitě Bocconi v Miláně. Tehdy univerzita hostila evropský projekt, který zkoumal fungování sportovních federací a společenskou prospěšnost sportu. Do něj hledali člověka, který má doktorát v sociálních vědách, umí česky a anglicky, ovládá kvalitativní metodologii a ideálně se zajímá o sport. A tak jsem se prvně setkal se sociologií sportu. Do té doby jsem se zabýval spíše sociologií médií a teoretickou sociologií.

Jaká byla Vaše role v projektu?

Byl jsem součástí pětičlenného týmu, který pracoval napříč Evropou. Já jsem dostal na starost Českou republiku. Měl jsem za úkol zjistit, jakým způsobem fungují sportovní asociace v Česku a jaká je jejich společenská důležitost. Stejně jako moji kolegové ze zahraniční jsem se zaměřoval na jachtingové, házenkářské a fotbalové prostředí. Na věci jsem se díval sociologicky, což s sebou nutně nese i kritický pohled. I tak se mi snad podařilo udržet si ke sportu kladný vztah (smích).

Jaký sport máte nejraději?

Než jsem šel na univerzitu, tak jsem dlouho hrál fotbal. Potom na univerzitě jsem hrál futsal. K fotbalu jsem se pak ještě vrátil v rámci již zmíněného výzkumu. Dělal jsem prakticky zúčastněné pozorování – asi po osmi letech jsem se na nějaký čas vrátil do svého domovského týmu, který hrával okresní přebor.

Nedávno Vám vyšla kniha o fenoménu fotbalových fanoušků. Jak se dá o fanoušcích napsat kniha, aby zaujala čtenáře?

Ta kniha je výstupem z mého dvouletého projektu, který jsem realizoval na Loughborough University ve Velké Británii. Výzkum se týkal aktivismu fotbalových fanoušků v ČR, Velké Británii, Itálii a obecně na evropské úrovni. Je to o fanoušcích, kteří jsou nespokojeni s tím, jak funguje současný fotbal, a usilují o to, aby se fotbal nějak proměnil. Jde jim o proměnu fotbalové kultury a podmínek v jakých fandí, ale jde jim také o proměnu společnosti jako takové.

Proměnu společnosti? Mám zažitý obraz fanouška jako ukřičeného chuligána na tribuně.

Fanouškovské hnutí je poměrně různorodé a má kniha poukazuje právě na jeho komplexnost. Na tribunách najdete fanoušky, kteří se často ideologicky a hodnotově neshodnou, ale třeba se shodnou na tom, že se jim nelíbí zvýšený dohled na stadionech a zvýšené bezpečnostní procedury. Upozorňují například na to, že tato opatření mohou naopak vyvolávat další a další konflikty.

Jaká je tedy jejich představa řešení takového problému?

Řada fanoušků usiluje například o to, aby se legalizovala pyrotechnika na stadionech, ale třeba jen v určité formě. Pyrotechnika je koneckonců vizuálně a marketingově zajímavá. A jak mnozí fanoušci říkají, i když nemají nutně to slovo rádi, pyrotechnika umožňuje prodávat fotbalový produkt. K regulovanému používání pyrotechniky dochází hlavně v severských zemích a důležitou roli v tom mají tzv. supporter liaison offficers, kteří komunikačně propojují vedení klubů s fanoušky. V Dánsku například vyvíjí bezpečné svíce, ve Švédsku si dohromady sedli fanoušci a zástupci různých institucí – ministerstva vnitra, fotbalového svazu, švédské ligy a sponzorů apod. a společně se dohodli, že pyrotechnika na stadionech může být, ale pouze za určitých podmínek. Podobně regulované zacházení s pyrotechnikou se děje v Norsku. Je pravda, že pro mnohé fanoušky zejména v jihoevropských zemích je to nepřijatelné, protože jakákoli snaha o civilizování fanoušků ohrožuje spontaneitu, kterou si brání.

Jaká témata ještě řeší fotbaloví aktivisté?

Těch témat je celá řada. V 90. letech se v souvislosti s dvěma tragédiemi na stadionech v Bruselu a v Sheffieldu úplně změnila bezpečnostní opatření na stadionech – zavedla se pouze místa k sezení a znatelně se zvýšila cena vstupenek. Zakládá se Premier League, britský fotbal se otevírá globálním trhům a posiluje se komercializace fotbalu. Aktivisté tak bojují proti sociální exkluzi na stadionech a proti vlastnictví klubů zahraničními magnáty, kteří nemají žádný vztah k tradici, lokálním komunitám a pro které je fotbal součást podnikání. Fanoušci řeší, že na stadionech je to spíš jako v divadle, protože tam chodí jen turisté a bohatí lidé a že atmosféra na nich už dávno není živelná, fanouškům hrozí pokuty za porušení zákazu stání atd. A toto se ti kritičtí fanoušci snaží měnit. Bojují třeba za snížení cen vstupenek nebo za tzv. safe-standing sektory, které už fungují v Německu. V Británii o to usilují fanoušci také, a to dokonce i lobbováním v parlamentu. Z fanouškovství se tak stává i politické téma. Vybrané skupiny fanoušků otevírají ne-fotbalová, závažnější společenská témata, jako homofobie nebo rasismus.

Velkým tématem ve fotbale, které se vybaví i sportovnímu laikovi jako jsem já, je korupce. Řeší to nějak fotbaloví aktivisté?

Ano. Fanoušci byli například součástí globálních iniciativ, které tlačí na FIFA, aby se s korupcí bojovalo. Jdou na to lobbováním u potenciálně kritických funkcionářů, politiků, ale i přes sponzory – ty například obeslali, ať nesponzorují mistrovství světa, jelikož to poškozuje jejich reputaci. Případ korupce mimo jiné ukazuje, že procesy jsou velmi komplexní a nelze na ně nahlížet zjednodušující černobílou optikou, která vidí sociálně citlivé fanoušky na straně jedné a nutně škodlivý business na straně druhé. Na tomto příkladu můžete také vidět, že aktivismus fanoušků se netýká jen nějakého vyvěšování transparentů a zpívání chorálů na stadionech. A já se právě ve své knize snažím pochopit, co všechno různorodé opoziční aktivity ve fotbale pro fotbalovou kulturu znamenají a zda se tedy fotbal nějak mění.

Na pozici vedoucího katedry sociologie působíte dva a půl roku. Byl jste na katedře už předtím nebo jste šel do nového prostředí?

Přihlásil jsem se zvenku do výběrového řízení a začal vést prostředí, které jsem do té doby neznal. Od roku 2006 jsem působil na mnoha výzkumných pozicích. Díky tomu jsem dobře věděl, jak funguje výzkum, ale každodennost provozu katedry jsem do detailů neznal. Určitě jsem se musel zorientovat ve výuce. Učení mi umožňuje dívat se na určité věci s odstupem, promýšlet, co je v dané problematice podstatné, jaké věci učit, a hlavně proč je učit.

Jakým směrem by se mělo prostředí katedry dál vyvíjet?

Určitě jsem chtěl katedru více internacionalizovat, což se myslím daří. Působil jsem na třech zahraničních univerzitách – na milánské univerzitě Bocconi, na univerzitě La Sapienza v Římě a poslední dva roky před mým příchodem do Prahy na Loughborough University ve Velké Británii. Mohl jsem tedy vidět, jak fungují renomovaná zahraniční pracoviště a bylo pro mě velkou výzvou přenést některé dobré zkušenosti sem na katedru. I tak je těch zahraničních inspirací na katedře celá řada, ať už díky kontaktům mnohých kolegů a kolegyň, nebo i díky dříve vytvořené pozici, která je pojmenovaná po profesoru Miloslavu Petruskovi, který stál u zakládání Fakulty sociálních věd. Jmenuje se Petrusek Chair a je to určitý závazek vedení institutu, aby křeslo po panu profesorovi obsadilo výraznější sociologickou osobností ze zahraničí.

Na co byste chtěl pozvat studenty v letošním akademickém roce?

Pořádáme dva cykly seminářů. Po svém nástupu jsem oprášil cyklus seminářů katedry sociologie, pořádaný u nás v Jinonicích, kde její členové včetně doktorandů prezentují své práce. Koná se jednou za měsíc obvykle ve středu a je otevřený veřejnosti. Vedle toho se ve spolupráci se Sociologickým ústavem podílíme na cyklu čtvrtečních „Sociologických seminářů“, na který zveme zajímavé tuzemské a zahraniční hosty. A nemohu zapomenout ani na cyklus přednášek s názvem „Sociologické večery“, který pořádají naši absolventi, a zvou na ně zajímavé osobnosti z oblasti sociologie.

A v nejbližší době?

Zanedlouho, konkrétně 2. a 3. listopadu, u nás pod názvem Fragile Europe proběhne mezinárodní konference Výzkumné sítě politické sociologie (RN 32) Evropské sociologické asociace. Konference bude mimo jiné věnována populismu, mobilizaci, migraci a politizaci sexuálních identit. Italský politický sociolog, Manuel Anselmi, který u nás působí od září do února, připravuje na druhou polovinu ledna workshop ke globálnímu populismu a vystoupí na něm například Nadia Urbinati, Donatella della Porta, Carlos della Torre nebo Carlos Waisman. 

Co považujete za největší úspěch během svého působení na katedře?

Co se týká výzkumu, tak je to určitě účast na dvou evropských projektech Horizon 2020, do kterých je naše katedra v rámci širších konsorcií zapojena jako partner. Co se týče výuky, tak jsem rád, že se do úspěšného konce podařilo dotáhnout akreditaci nového MA programu Society, Communication and Media. A že kromě tradičně silných pilířů bakalářského studia, tedy oborů Sociologie a sociální politika a Sociologie a sociální antropologie, se od jara budou uchazeči moci hlásit do bakalářského programu Sociologie se specializací Studia současných společností. Tento nový program bude výrazně orientovaný na aktuální témata, jako je například globalizace, digitalizace současných společností, migrace, sociální nerovnosti, nebo gender. Jinými slovy, nabízíme studium, které je v návaznosti na zahraniční inspiraci tematicky a problémově orientované a reaguje na poptávku ze strany našich studentů, kteří volají po větším sepětí teorie a praxe. Rád bych zdůraznil, že nový program nijak nenarušuje naše tradiční pilíře bakalářského studia, tedy propojení sociologie se sociální politikou a sociální antropologií, tedy s obory, které mají kontinuitu i v magisterských programech. V případě sociální antropologie je ta kontinuita možná méně viditelná, protože je, zatím, zajištěna jen v rámci jedné ze specializací magisterského studia sociologie. I tak jsem ale přesvědčen o tom, že nabízíme výuku sociální antropologie přinejmenším ve srovnatelné kvalitě jako tam, kde je antropologii věnován samostatný studijní program.

Děkuji Vám za rozhovor.

Rozhovor vedl Jakub Říman, tiskový mluvčí FSV UK.

Aktuality